Learn Russian With Борис Гребенщиков (Boris Grebenshchikov) with these 23 Song Recommendations (Full Translations Included!)

Boris Grebenshchikov's "Праздник Урожая Во Дворце Труда" [Harvest Festival at the Palace of Labor] drops us into a world where everything feels a bit off. The opening lines, "Сколько мы ни пели все равно, что молчали / Поэтому мертвой стала наша святая вода" [However much we sang, it was as if we were silent / Therefore our holy water became dead], immediately set a tone of disillusionment. It's like all their efforts have been for nothing, leaving their spiritual wellspring dry.

Despite this sense of weariness and the feeling that "По нам проехали колеса печали" [The wheels of sorrow have rolled over us], everyone is still heading to this Harvest Festival. It's a strange contrast, this forced celebration in a place called the Palace of Labor, especially when the singer admits, "Мы знаем, что машина вконец не исправна / Мы знаем, что дороги нет и не было здесь никогда" [We know that the machine is completely broken / We know that there is no road and never was one here]. There's a surreal quality to the imagery too, with "В красных котлах черная сажа" [Black soot in red cauldrons] and "Под ногами прохожих холсты Эрмитажа" [Hermitage canvases under the feet of passersby]. It's a fascinating, almost dreamlike journey through a landscape that's both broken and strangely beautiful, all leading to this enigmatic festival.

Zapovednaya Pesnya feels like a whimsical dream where nature pours celestial milk, intellect is auctioned off like an old trinket, and a village bed is large enough for every horse in sight. In just a few surreal images, Boris Grebenshchikov invites us to trade seriousness for child-like wonder, to dance with flutes in our hands, and to laugh at anyone who tries to label such joy as mere acting. The song teases out a playful rebellion: what if true wisdom lies in giving up the race for “mental growth” and embracing the raw, fantastical beauty that stretches from everyday Moscow all the way to distant, mysterious stars?

The final verses turn mortality itself into a curious partner. Death slips under the covers not as a villain but as a quiet guest who whispers “again” and “again,” suggesting that even endings can be blissfully cyclical. Angels hover above, ready to judge, yet the singer pleads for understanding; someone has to dive deep enough to witness beauty’s full expanse. The result is a lyrical manifesto for living freely, loving wildly, and meeting life’s ultimate curtain call with a cheer of “Hurrah!”

Dette er en merkelig og mørk invitasjon: til «Праздник урожая во Дворце труда» [Høstfesten i Arbeidets palass]. Fortelleren sier at de har sunget så mye at det likevel ble som taushet, og derfor har «vår hellige vann» blitt dødt. Sorgens hjul har kjørt over dem, men de går videre mot festen. Der møter vi Rosa fra kollektivbruket og Maria, «brudens fugl», som er villige til å gi alt de har for en billett. Det høres nesten høytidelig ut, men også litt komisk og desperat: Hvorfor betale så dyrt for å komme til en fest i et arbeidspalass?

Så rakner virkeligheten enda mer. Maskinen kan ikke repareres, veien finnes ikke, og en faun lusker over jordet. En stjerne som har falt fra himmelen banker på døren. Inne i salen står røde gryter med svart sot, tog ligger knust mellom antikke ruiner, og lerretene fra Eremitasjen, det berømte kunstmuseet i St. Petersburg, ligger under føttene til forbipasserende. Dirigenten er «absolutt døv» [helt ute av stand til å høre], så musikken kan umulig følge noen klar plan. Likevel venter fortelleren ved en brygge i en stjerneløs natt og sier: «Vi er helt i begynnelsen» [Vi har nettopp startet]. Det er nettopp denne blandingen av sammenbrudd, høytid og absurd håp som gjør sangen så fascinerende.

Tahle píseň zve na podivně slavnostní událost: „Праздник урожая во Дворце труда“ znamená „Dožínky v Paláci práce“. Jenže místo radosti přichází obraz světa, kde se zpívalo tolik, až „святая вода“ [svatá voda] „мертвой стала“ [se stala mrtvou]. Smutek po posluchačích přejel jako kola a teď všichni míří na slavnost, přestože není jasné, zda jde o skutečné místo, nebo o poslední únik z pokaženého světa. Rosa z kolchozu a Marie, „подвенечная птица“ [svatební pták], jsou ochotné dát všechno za lístek. Je to krásně zvláštní a trochu směšné: tolik touhy po vstupu do paláce, který možná ani nemá správné dveře.

Text pak skládá jeden nemožný obraz za druhým. „Машина вконец не исправна“ [stroj je úplně porouchaný] a „дороги нет и не было здесь никогда“ [cesta tu není a nikdy nebyla]. V poli se plíží faun, z nebe padá hvězda, v červených kotlích je černé saze a mezi antickými ruinami leží roztrhané vlaky. Dokonce i plátna Ermitáže, slavného muzea umění v Petrohradu, jsou pod nohama chodců a dirigent je úplně hluchý. Přesto závěr neříká, že je konec. „Мы в самом начале“ [jsme úplně na začátku] zní vedle čekání v bezhvězdné noci skoro jako tvrdohlavá naděje. Píseň tak nechává slavnost stát mezi troskami, tichem a očekáváním, bez vysvětlení, co přesně má sklizeň přinést.

To piosenka o świecie, w którym mówienie i milczenie prowadzą do tego samego impasu. Podmiot mówi: „Сколько мы ни пели всё равно, что молчали” [Ile byśmy nie śpiewali, i tak było tak, jakbyśmy milczeli], a „święta woda” stała się martwa. Potem pojawiają się „koła smutku”, niesprawna maszyna i droga, której „nie było tu nigdy”. Wszystko brzmi jak sen po awarii: Róża z kołchozu i Maria, nazwana „подвенечная птица” [ptak ślubny], chcą oddać wszystko za bilet na tytułowe Święto Plonów w Pałacu Pracy. Sama nazwa jest świetnie dziwna: radosne święto zbiorów odbywa się w miejscu kojarzącym się z pracą, a nie z polem.

Grebenszczikow wrzuca do tej sceny obrazy, które nie chcą się grzecznie połączyć: czarną sadzę w czerwonych kotłach, pociągi rozerwane w antycznych ruinach, płótna Ermitażu pod stopami przechodniów i dyrygenta, który jest całkowicie głuchy. Nawet fantastyczny faun skrada się po polu, a gwiazda spadła z nieba i stuka do drzwi. Najciekawsze jest jednak zakończenie: „Мы в самом начале” [Jesteśmy dopiero na początku]. Po całym zmęczeniu, braku drogi i czekaniu na nabrzeżu nie dostajemy rozwiązania. Dostajemy bilet, dziwne święto i poczucie, że ta osobliwa podróż dopiero się rozpoczyna.

В тази песен Борис Гребенщиков събира хора, които са пели толкова много, че думите им вече звучат като мълчание: „Сколько мы ни пели все равно, что молчали“ [Колкото и да пеехме, все едно мълчахме]. Затова „святата вода“ е станала мъртва, а „колелата на печалта“ са минали през тях. И все пак те вървят към странния Празник на урожая във Двореца на труда. Заглавието сблъсква селски празник на реколтата с място, свързано с труд и обществен живот. Вместо спокойна веселба получаваме бягство от „зоната“, опит да изтръгнеш жиците от себе си и готовност да дадеш всичко за билет. Роза от колхоза, тоест от колективното земеделско стопанство, и Мария, наречена „подвенечная птица“ [птица в сватбена премяна], звучат като необикновени спътници в тази нелепа процесия.

Най-силното тук е как всеки образ отказва да стои на мястото си. Машината е непоправима, път няма и никога не е имало, а в полето се прокрадва фавн от античната митология. В същото време звезда, „откъснала се от небето“, чука на вратата. После идват черни сажди в червени котли, влакове, разкъсани сред антични руини, и платна от Ермитажа под краката на минувачите. Диригентът е напълно глух, но празникът продължава. Финалът не обещава пристигане: „Беззвездной ночью я буду ждать на причале“ [В беззвездна нощ ще чакам на пристана], последвано от „Мы в самом начале“ [Ние сме в самото начало]. Така песента оставя героите между проваления път и неизвестното очакване, с билет за място, което може да е празник, сцена или просто абсурдна надежда.

Ez a dal egy különös, szürreális úton vezet a „Праздник урожая во Дворце труда” („Aratóünnep a Munka Palotájában”) felé. A beszélő szerint hiába énekeltek, az eredmény ugyanaz volt, mintha hallgattak volna: „мертвой стала наша святая вода” („halottá vált a szent vizünk”). A szomorúság kerekei átgázoltak rajtuk, mégis elindulnak az ünnepre. A címben szereplő „урожай” termést, aratást jelent, a „Дворец труда” pedig szó szerint Munka Palotája, egy ünnepélyes, kissé hivatalos helyszín. Ettől az aratóünnep egyszerre tűnik közösségi eseménynek és teljesen abszurd menedéknek. Róza a kolhozból és Marija, a „подвенечная птица” („menyasszonyi madár”), mindent odaadnának egy jegyért. A kolhoz szovjet típusú közös gazdaságot jelöl, a menyasszonyi madár pedig nem magyarázat, hanem egy szép, furcsán elszálló kép.

A további képek még kuszábbá teszik az utat: a gép végleg elromlott, út pedig „нет и не было здесь никогда” („nincs, és itt soha nem is volt”). A mezőn lopakodó faun, az égből lezuhanó csillag, a vörös üstökben ülő fekete korom és az antik romok között széttépett vonatok mind egy olyan világot mutatnak, ahol a hétköznapi tárgyak és a mitológia összeütköznek. Még az Ermitázs vásznai is a járókelők lába alá kerülnek, miközben a karmester teljesen süket. A végén nincs megérkezés: „Беззвездной ночью я буду ждать на причале” („csillagtalan éjszakán a rakparton fogok várni”), majd jön a furcsa, reményteljes mondat: „Мы в самом начале” („még csak a kezdetén vagyunk”). Ettől az egész dal olyan, mint egy lehetetlen felvonulás, amelynek célja talán nem is az ünnep, hanem az elindulás.

See laul liigub nagu kummaline rong läbi lagunenud maailma, kus inimesed on palju laulnud, kuid tulemuseks on ikkagi vaikus: „Сколько мы ни пели, всё равно, что молчали“ [ükskõik kui palju me laulsime, oli see sama mis vaikimine]. Selle tagajärg on eriti veider ja tugev kujund: „мёртвой стала наша святая вода“ [meie püha vesi muutus surnuks]. Kurbus veereb neist üle nagu rattad, aga nad lähevad siiski „Праздник урожая во Дворце труда“ [lõikuspeole Tööpalees]. Pealkiri kõlab ametliku ja piduliku üritusena, kuid laulus on see pigem kummaline sihtpunkt maailmas, kus masin ei tööta, teed pole võib-olla kunagi olnudki ning isegi dirigent on „абсолютно глухой“ [täiesti kurt].

Kõige lõbusamalt sürreaalne on tegelaste ja esemete kokkusattumine: kolhoosist pärit Roza ja „Мария Подвенечная птица“ [Maria, pulmapeoline lind] on valmis loovutama kõik, et pilet saada. „Колхоз“ tähendab nõukogudeaegset kollektiivmajandit, seega annab see Roza nimele väga konkreetse, argise tausta. Samal ajal on punastes kateldes must tahm, antiikvaremetes puruks rebitud rongid ja Ermitaaži, Peterburi kuulsa kunstimuuseumi, lõuendid jalakäijate jalge all. Taevas alla kukkunud täht koputab uksele, põllul hiilib faun ning jutustaja ootab tähitu öösel sadamas. Kõige üllatavam pööre tuleb lõpus: „Мы в самом начале“ [me oleme alles alguses]. Nii ei jõuta pidupäevale päriselt kohale, vaid astutakse alles selle veidra, katkise teekonna algusse.

Cântecul ne aruncă într-o lume în care oamenii au cântat atât de mult, sau au tăcut atât de mult, încât „apa noastră sfântă” a devenit moartă. După ce „roțile tristeții” au trecut peste ei, pornesc spre un loc imposibil și teatral: Sărbătoarea recoltei la Palatul Muncii. Titlul sună festiv, dar imaginile sunt apăsătoare: o mașină stricată, drumuri care nu există, cazane roșii pline de funingine neagră și trenuri sfâșiate printre ruine antice. Chiar și dirijorul este „absolut surd”, o imagine absurdă pentru o lume în care muzica și ordinea nu mai funcționează normal.

În mijlocul acestui haos apar Rosa de la colhoz și Maria, „pasărea mireasă”, gata să dea tot ce au pentru un bilet. „A se abate” înseamnă aici a încerca să eviți direcția impusă, să ieși din zonă și să-ți smulgi „firele” din tine. Iar finalul nu oferă o soluție clară: naratorul așteaptă într-o noapte fără stele, pe chei, în timp ce spune: „Suntem chiar la început”. Tocmai această combinație dintre sărbătoare, ruină și început face piesa atât de stranie: pare că toți merg spre un spectacol, deși nimeni nu mai știe dacă există drum, muzică sau salvare.

Det här är en märklig och underbart kaotisk färd mot en fest som låter mer som en dröm än en riktig tillställning. Berättaren säger: ”Сколько мы ни пели все равно, что молчали” [Hur mycket vi än sjöng var det ändå som om vi teg]. Därför har det heliga vattnet blivit dött, och ”колеса печали” [sorgens hjul] har kört över dem. Ändå går de mot ”Праздник урожая во Дворце труда” [Skördefesten i Arbetets palats]. Skörden brukar förknippas med överflöd och firande, medan Arbetets palats låter officiellt och kollektivt. Tillsammans blir orden både högtidliga och lite absurda, som om människorna försöker köpa en biljett till hoppet trots att allt omkring dem har gått sönder.

Bilderna blir allt mer oväntade: en maskin som inte går att reparera, vägar som aldrig har funnits, en faun som smyger över fältet och en stjärna som har fallit från himlen och knackar på dörren. Rosa från kolchosen och Maria, ”Подвенечная птица” [brudfågeln], är beredda att ge allt de har för en biljett. I slutet finns svarta sotgrytor, trasiga tåg i antika ruiner, Eremitagets konstverk under förbipasserandes fötter och en dirigent som är helt döv. Det är roligt på ett mörkt sätt, men också mycket ensamt: berättaren väntar vid kajen under en stjärnlös natt och säger samtidigt, ”Мы в самом начале” [Vi är alldeles i början]. Festen blir alltså inte målet efter en lyckad resa. Den är en märklig samlingspunkt mitt i sammanbrottet, kanske den enda plats där det fortfarande går att hoppas.

Cette chanson avance dans un monde où parler ou se taire semble produire le même résultat : « Сколько мы ни пели все равно, что молчали » [Nous avons beau chanter, c’est comme si nous étions restés silencieux]. L’« eau sainte » est devenue morte, les « roues du chagrin » ont roulé sur les personnages, et pourtant ils marchent vers une destination presque absurde : le « Праздник урожая во Дворце труда » [la Fête des récoltes au Palais du Travail]. Le titre mélange une fête rurale, l’idée de récolte, et un grand bâtiment consacré au travail. Cela donne à la scène quelque chose de solennel et de bizarre, comme une cérémonie à laquelle il faut absolument assister, même si tout semble déjà cassé.

Les images deviennent de plus en plus surréalistes : une machine irréparable, une route qui n’existe pas, un faune qui se glisse dans les champs, puis une étoile tombée du ciel qui frappe à la porte. Rosa « из колхоза » [du kolkhoze, une ferme collective soviétique] et Maria, « Подвенечная птица » [l’oiseau nuptial], sont prêtes à tout donner pour obtenir un billet. Plus loin, la suie noire tombe dans des chaudières rouges, des trains déchirés apparaissent parmi des ruines antiques, et des toiles de l’Ermitage se retrouvent sous les pieds des passants. Même le chef d’orchestre est complètement sourd. C’est extravagant, parfois drôle, parfois franchement inquiétant, mais la dernière image change l’élan : « Мы в самом начале » [Nous sommes au tout début]. Après tant de ruines et de silence, la fête pourrait être moins une arrivée qu’un départ impossible à expliquer.

Šī dziesma aizved uz dīvainu, gandrīz sapņainu pulcēšanos: uz Ražas svētkiem Darba pilī. Dziedāšana šeit nav palīdzējusi runāt, tāpēc „святая вода” [svētais ūdens] ir kļuvusi nedzīva, bet bēdu riteņi ir pārbraukuši pāri cilvēkiem. Rosa no kolhoza un Marija, saukta par „подвенечная птица” [kāzu putns, līgavas putns], ir gatavas atdot visu par biļeti uz šiem svētkiem. Nosaukums skan svinīgi, taču tekstā svētki ir pilni ar nogurumu, neveiksmīgu bēgšanu un sajūtu, ka izeja no šīs vietas nav atrodama.

Īpaši asprātīgs un drūms ir attēlu juceklis: „В красных котлах черная сажа” [sarkanos katlos ir melni sodrēji], zem garāmgājēju kājām guļ Ermitāžas audekli, bet diriģents ir pilnīgi kurls. Ermitāža ir slavens muzejs Sanktpēterburgā, tāpēc šis tēls parāda, kā māksla un svinīgums tiek samīdīti ikdienas steigā. Laukā ložņā fauns, pie durvīm klauvē no debesīm nokritusi zvaigzne, bet nakts bez zvaigznēm liek stāstītājam gaidīt piestātnē. Un pašās beigās nāk savādi cerīga rinda: „Мы в самом начале” [mēs esam pašā sākumā]. Dziesma neizskaidro, kas tieši būs šie svētki. Tā ļauj klausītājam ieiet pasaulē, kur salūzusi mašīna, ceļa varbūt nekad nav bijis, tomēr biļete joprojām tiek meklēta.

In dit lied van de Russische artiest Boris Grebenshchikov trekken mensen naar een vreemd feest: «Праздник урожая во Дворце труда», oftewel het oogstfeest in het Paleis van de Arbeid. Dat klinkt eerst feestelijk, maar de regels maken het meteen ongemakkelijk. Ze hebben zo vaak gezongen dat hun “heilige water” dood is geworden, en verdriet is letterlijk over hen heen gereden als wielen. Toch gaan ze verder. Rosa uit de kolchoz, een collectieve boerderij uit de Sovjettijd, en Maria, de “bruidachtige vogel”, willen alles geven voor een kaartje. Dat beeld is tegelijk komisch en wanhopig: voor dit bizarre feest lijkt werkelijk alles de moeite waard.

De wereld onderweg klopt nergens meer. De machine is onherstelbaar, er is geen weg en er is hier misschien nooit een weg geweest. In rode ketels zit zwarte roet, treinen liggen uiteengereten tussen antieke ruïnes en schilderdoeken uit de Hermitage liggen onder de voeten van voorbijgangers. Zelfs de dirigent is “absoluut doof”. Midden in die rommel klinkt toch iets onverwachts: een ster die uit de hemel is gevallen en op de deur klopt. De slotregel, «Мы в самом начале» [we staan helemaal aan het begin], maakt het feest nog vreemder. Na al het zwijgen, de pech en de kapotte wereld begint de tocht blijkbaar pas. Het lied vertelt dus geen helder verhaal, maar zet beelden naast elkaar alsof je in een droom een optocht volgt die tegelijk een feest en een ontsnappingspoging is.

Esta canción avanza como un desfile extraño hacia un lugar llamado «Праздник урожая во Дворце труда» [«Fiesta de la cosecha en el Palacio del Trabajo»]. El grupo ha cantado tanto como ha guardado silencio, y por eso «святая вода» [«el agua sagrada»] se ha vuelto muerta. La tristeza pasa por encima de ellos como ruedas, mientras intentan escapar de una zona que parece una máquina averiada: «Мы знаем, что дороги нет» [«Sabemos que no hay camino»]. Aun así, Rosa, «из колхоза» [«del koljós», una granja colectiva soviética], y María, «подвенечная птица» [«pájaro nupcial»], están dispuestas a darlo todo por un boleto. Esa mezcla de nombres cotidianos, imágenes religiosas y una fiesta oficial resulta deliberadamente absurda.

Luego aparecen calderos rojos llenos de hollín negro, trenes destrozados entre ruinas antiguas y lienzos del Hermitage bajo los pies de los peatones. El director de orquesta es completamente sordo, así que nadie parece escuchar la música ni saber adónde va. Incluso hay un fauno que se acerca por el campo y una estrella caída que llama a la puerta. Sin embargo, el final no llega a una conclusión: «Мы в самом начале» [«Estamos al principio»]. La canción convierte una procesión hacia una supuesta celebración en una escena de confusión, ruina y espera, con una frase-título que suena solemne y disparatada al mismo tiempo.

Pieseň „Prazdnik urožaja vo Dvorce truda“ znamená „Sviatok úrody v Paláci práce“. Už tento názov spája dve zvláštne veci: oslavu úrody, teda plodov práce, a strohé miesto nazvané Palác práce. Rozprávač hovorí, že nech spievali akokoľvek, bolo to napokon ako mlčanie, a preto ich „святая вода“ [svätá voda] „мертвой стала“ [stala sa mŕtvou]. Smútok sa cez nich prehnal ako kolesá: „По нам проехали колеса печали“ [Prešli po nás kolesá smútku]. Napriek tomu kráčajú na podivnú slávnosť. Rosa z kolchozu a Mária, „podveniečnaja ptica“ [nevestin vták], sú ochotné dať všetko za lístok. Je v tom čosi komické aj zúfalé: lístok na oslavu je cennejší než všetko, čo majú.

Ďalšie obrazy pôsobia ako rozbitý sen. „Мы знаем, что машина вконец не исправна“ [Vieme, že stroj je úplne pokazený] a „дороги нет и не было здесь никогда“ [cesta tu nie je a nikdy tu nebola]. V červených kotloch je čierna sadza, medzi antickými ruinami ležia roztrhané vlaky a pod nohami chodcov sú plátna Ermitáže, teda obrazy patriace slávnemu petrohradskému múzeu. Dirigent je úplne hluchý, no hudba a sprievod stále pokračujú. Na konci sa objaví hviezda, ktorá spadla z neba a klope na dvere, zatiaľ čo rozprávač čaká v bezhviezdnej noci na móle. Najzaujímavejšie je, že pieseň nekončí príchodom do cieľa: „Мы в самом начале“ [Sme úplne na začiatku].

Bu şarkıda anlatıcı, susmakla söylemek arasında sıkışmış bir topluluğu, tuhaf ve yıpranmış görüntüler arasında ilerlerken izliyor. “Сколько мы ни пели, всё равно, что молчали” [Ne kadar şarkı söylesek de, sanki susmuşuz gibi] dizesi, söylenen sözlerin hiçbir şeyi değiştirmediğini söylüyor; bu yüzden “святая вода” [kutsal su] bile ölmüş. Ardından üzüntünün tekerlekleri onların üzerinden geçiyor ve herkes “Праздник урожая во Дворце труда” [Emek Sarayı’ndaki Hasat Bayramı] adlı tuhaf buluşmaya gidiyor. Rosa kolhozdan geliyor, Maria ise “подвенечная птица” [gelinlik kuşu] diye anılıyor. Bu iki kişi, oraya girebilmek için ellerindeki her şeyi vermeye hazır. “Колхоз” Sovyet dönemindeki kolektif tarım çiftliğini anlatan bir kelime; “Дворец труда” ise işçiler için kullanılan görkemli bir yapı adıdır. Başlığın neşeli bir halk şenliğini çağrıştırması, sözlerdeki bozuk dünya ile yan yana gelince özellikle garip duruyor.

Şarkının ortasında yol gösteren hiçbir şey kalmıyor: “машина вконец не исправна” [makine tamamen bozuk] ve “дороги нет и не было здесь никогда” [burada yol yok, hiçbir zaman da olmadı]. Görmemek için gözleri kapatmak gerekiyor, çünkü tarlada bir фавн [faun, mitolojide yarı insan yarı keçi bir varlık] sürünüyor; gökten kopan bir yıldız kapıyı çalıyor. Kırmızı kazanlarda siyah kurum, antik harabelerde paramparça trenler, yayaların ayakları altında Ermitaj tabloları ve hiçbir şey duymayan bir orkestra şefi var. “Дирижер абсолютно глухой” [şef tamamen sağır] sözü, bütün bu karmaşaya komik ve acımasız bir dokunuş ekliyor. Sonunda anlatıcı yıldızsız bir gecede iskelede bekliyor ve “Мы в самом начале” [Daha en başındayız] diyor. Yani şarkı, bir sona ulaşmaktan çok, bozuk makineye, olmayan yola ve yine de gidilen o tuhaf bayrama açılan bir başlangıç duygusuyla bitiyor.

Boris Grebenshchikov vodi nas na neobičnu proslavu: „Праздник урожая во Дворце труда“ znači „Blagdan žetve u Palači rada“. Već je taj naslov pomalo smiješan i nelagodan: svečanost žetve, povezana s plodovima i zajedničkim radom, održava se u velikoj palači, dok stihovi govore o šutnji, pokvarenoj mašini i cestama kojih možda nikada nije ni bilo. „Сколько мы ни пели, всё равно, что молчали“ [Koliko god pjevali, bilo je isto kao da smo šutjeli] objašnjava zašto je njihova „святая вода“ [sveta voda] postala mrtva. Kao da riječi više ne mogu ništa promijeniti, pa ih „колёса печали“ [kotači tuge] pregaze, a oni ipak nastavljaju prema toj čudnoj svečanosti.

Putem se pojavljuju Rosa iz kolhoza i Marija, „подвенечная птица“ [svadbena ptica], spremne dati sve za ulaznicu. Slika se zatim potpuno izmakne stvarnosti: u crvenim kotlovima je crna čađa, vlakovi su razvaljeni među antičkim ruševinama, a pod nogama prolaznika leže platna Ermitaža. Čak je i dirigent „абсолютно глухой“ [potpuno gluh], pa je teško očekivati skladnu glazbu. Ipak, kraj nije odustajanje: pripovjedač čeka u bez zvijezda noći na pristaništu i kaže „Мы в самом начале“ [Tek smo na početku]. Upravo zato pjesma djeluje kao čudan hod kroz raspadnut svijet prema mjestu koje možda nema smisla, ali ipak okuplja ljude.

V tej nenavadni pesmi Borisa Grebenščikova skupina ljudi kljub molku, žalosti in pokvarjenemu svetu odhaja na »Праздник урожая во Дворце труда« [»Praznik žetve v Palači dela«]. Žetev običajno pomeni zbrane sadove dela, toda tukaj je cilj skoraj nadrealističen: »По нам проехали колеса печали« [»Čez nas so zapeljala kolesa žalosti«], sveta voda je »mrtva«, poti pa »ni in je tukaj nikoli ni bilo«. Rosa iz kolhoza in Marija, imenovana »Подвенечная птица« [»poročna ptica«], sta pripravljeni dati vse za vstopnico. Prav ta mešanica vsakdanjih oseb, nenavadnih vzdevkov in velikega praznika naredi prizor hkrati smešen in nekoliko obupan.

Podobe postajajo vse bolj čudne: črno saje v rdečih kotlih, raztrgani vlaki med antičnimi ruševinami, platna Ermitaža pod nogami mimoidočih in dirigent, ki je popolnoma gluh. Ermitaž je znameniti muzej v Sankt Peterburgu, vendar ga pesem postavi v prizor, kjer se umetnost dobesedno znajde pod nogami. Govorec ve, da stroja ni mogoče popraviti, svetuje, naj zapremo oči pred favnom, bitjem iz antičnih mitov, nato pa na vrata potrka z neba odpadla zvezda. Kljub vsemu konec pravi: »Мы в самом начале« [»Smo čisto na začetku«]. Tako naslovni praznik ni preprost slavnostni dogodek, temveč čudna postaja na poti iz območja žalosti, kjer se razpad sveta sreča z možnostjo novega začetka.

Dieses Lied führt in eine seltsame, halb zerstörte Welt: Die Menschen haben so viel gesungen, dass es am Ende genauso gut Schweigen gewesen sein könnte. Dadurch ist ihr „heiliges Wasser“ tot geworden, und „die Räder der Traurigkeit“ sind über sie hinweggefahren. Trotzdem gehen sie weiter zum „Праздник урожая во Дворце труда“ [Erntefest im Arbeitspalast]. Der Titel klingt nach einem offiziellen Fest, aber im Text wirkt dieser Ort eher wie ein Ziel für Menschen, die aus ihrer kaputten Wirklichkeit herauswollen. Rosa aus dem Kolchos und Maria, der „Hochzeitsvogel“, würden alles für eine Eintrittskarte geben. Ein Kolchos ist ein landwirtschaftlicher Großbetrieb aus der sowjetischen Zeit, deshalb wirkt Rosa besonders fest in dieser Arbeitswelt verankert.

Die Bilder werden immer absurder: Eine Maschine, die nicht mehr zu reparieren ist, eine Straße, die es vielleicht nie gegeben hat, ein Faun, der sich über ein Feld schleicht, und ein Stern, der vom Himmel gefallen ist und an die Tür klopft. Im Refrain stehen „schwarzer Ruß in roten Kesseln“, zerrissene Züge in antiken Ruinen und Gemälde aus der Eremitage unter den Füßen der Passanten. Sogar der Dirigent ist völlig taub. Das ist zugleich komisch und ziemlich düster: Kunst, Arbeit, Technik und Geschichte liegen durcheinander, während niemand richtig hören kann. Am Ende wartet das lyrische Ich in einer sternlosen Nacht am Kai und sagt: „Мы в самом начале“ [Wir stehen ganz am Anfang]. Der Weg zum Erntefest ist also kein triumphaler Abschluss, sondern ein merkwürdiger Neubeginn mitten im Chaos.

Boris Grebenštšikovin laulussa joukko ihmisiä kulkee kohti outoa määränpäätä: «Праздник урожая во Дворце труда» tarkoittaa ”Sadonkorjuujuhla Työn palatsissa”. Nimi kuulostaa juhlavalta ja kansanomaiselta, mutta säkeistöissä juhlaan johtava maailma on kaikkea muuta kuin järjestyksessä. Laulajat sanovat: «Сколько мы ни пели, всё равно, что молчали» [Kuinka paljon lauloimmekin, se oli aivan kuin olisimme olleet hiljaa]. Siksi heidän ”pyhä vetensä” on muuttunut kuolleeksi. Surun pyörät ovat ajaneet heidän ylitseen, ja silti he jatkavat matkaa kohti lippua, joka ehkä lupaa yhteisen juhlan, ehkä vain uuden oudon näytöksen.

Kuvasto muuttuu yhä kummallisemmaksi: kone on lopullisesti rikki, tietä ei ole koskaan ollutkaan, punaisissa kattiloissa on mustaa nokea ja antiikin raunioissa hajalle revittyjä junia. Jopa kapellimestari on ”täysin kuuro”, joten juhlan musiikki ei voi oikein ohjata ketään. Silti taivaalta irronnut tähti koputtaa oveen, ja yönä ilman tähtiä kertoja odottaa laiturilla. Viimeinen ajatus, «Мы в самом начале» [Olemme vasta alussa], tekee tästä sekavasta matkasta yllättävän avoimen: vaikka kaikki näyttää hajonneelta, lähtökohta on vasta löytymässä.

In questa canzone Boris Grebenshchikov porta l’ascoltatore a una festa davvero stranissima: il “Праздник урожая во Дворце труда” [la Festa del raccolto nel Palazzo del lavoro]. Il titolo unisce una celebrazione agricola, di solito legata all’abbondanza, a un luogo dal nome ufficiale e quasi burocratico. Ma qui l’acqua santa è diventata morta perché tutti hanno cantato quanto hanno taciuto, e il dolore è passato sopra le persone come ruote. Rosa del kolchoz, cioè della fattoria collettiva sovietica, e Maria “uccello nuziale” sono pronte a dare tutto per un biglietto. La festa sembra quindi una fuga, o almeno un appuntamento a cui aggrapparsi, anche se nessuno sa davvero dove porti.

Le immagini diventano sempre più assurde e divertenti nel loro eccesso: la macchina è irrimediabilmente guasta, la strada forse non è mai esistita, un fauno avanza nel campo e una stella caduta bussa alla porta. Nei “calderoni rossi” c’è fuliggine nera, i treni sono fatti a pezzi tra rovine antiche, e sotto i piedi dei passanti finiscono le tele dell’Ermitage, il famoso museo di San Pietroburgo. Perfino il direttore d’orchestra è completamente sordo. Eppure il finale dice: “Мы в самом начале” [Siamo proprio all’inizio]. Dopo il silenzio, la confusione e l’attesa su un molo in una notte senza stelle, la Festa del raccolto non è una conclusione ordinata: è l’ingresso in qualcosa di nuovo, con un biglietto in mano e nessuna mappa.

Το τραγούδι μοιάζει με παράξενη πορεία προς έναν προορισμό που είναι ταυτόχρονα γιορτή και ερείπιο. Ο τίτλος, «Праздник урожая во Дворце труда», σημαίνει «Γιορτή της συγκομιδής στο Παλάτι της Εργασίας»: μια επίσημη, σχεδόν πανηγυρική εικόνα, όμως οι στίχοι τη γεμίζουν με στάχτη, χαλασμένα τρένα και έναν μαέστρο που δεν ακούει. «Сколько мы ни пели всё равно, что молчали» [Όσο κι αν τραγουδούσαμε, ήταν σαν να σωπαίναμε] λέει ο αφηγητής, κι έτσι «наша святая вода» [το αγιασμένο νερό μας] έχει γίνει νεκρό. Οι άνθρωποι προσπαθούν να ξεφύγουν από μια «зона» [ζώνη, ένας περιορισμένος ή επικίνδυνος χώρος], αλλά δεν βρίσκουν δρόμο: «Мы знаем, что дороги нет» [Ξέρουμε πως δεν υπάρχει δρόμος].

Κι όμως, όλοι κατευθύνονται προς τη γιορτή. Η Ρόζα από το κολχόζ, δηλαδή από τον συνεταιριστικό αγροτικό οικισμό, και η Μαρία «Подвенечная птица» [η Νυφική Πουλί], μια αλλόκοτη ποιητική φιγούρα, είναι έτοιμες να δώσουν ό,τι έχουν για ένα εισιτήριο. Γύρω τους, ένας σάτυρος κρύβεται στο χωράφι, ένα αστέρι που έπεσε από τον ουρανό χτυπά την πόρτα, μαύρη καπνιά βρίσκεται σε κόκκινα καζάνια και τα «холсты Эрмитажа» [οι καμβάδες του Ερμιτάζ] πατιούνται από τους περαστικούς. Η εικόνα είναι παράλογη και ταυτόχρονα πολύ συγκεκριμένη: ένας κόσμος όπου η τέχνη, η εργασία, η πίστη και η μηχανή έχουν χάσει τη θέση τους. Στο τέλος, «Беззвёздной ночью я буду ждать на причале» [Σε μια νύχτα χωρίς αστέρια θα περιμένω στην αποβάθρα], ενώ η φράση «Мы в самом начале» [Είμαστε μόλις στην αρχή] αφήνει τη γιορτή να μοιάζει όχι με τέλος, αλλά με την είσοδο σε κάτι ακόμη πιο άγνωστο.

Sangen føles som en mærkelig procession mod en fest, der både lyder officiel og helt forkert. Fortælleren siger, at de har sunget så meget, at det er blevet det samme som tavshed, og derfor er deres „hellige vand“ blevet dødt. Derefter kører sorgens hjul hen over dem, mens de går mod „Праздник урожая во Дворце труда“ [høstfesten i Arbejdets Palads]. På russisk lyder titlen som en højtidelig, offentlig begivenhed, men teksten fylder stedet med sort sod, ødelagte tog og en dirigent, der er helt døv. Det er en fest, hvor ingen rigtig kan få musikken eller verden til at fungere.

Billederne bliver stadig mere skæve: Rosa fra kollektivbruget og Maria, „brudefuglen“, vil give alt, hvad de har, for en billet. Maskinen kan ikke repareres, vejen har aldrig eksisteret, og under de forbipasserendes fødder ligger lærreder fra Eremitagen, det berømte kunstmuseum i Sankt Petersborg. Selv en faun sniger sig gennem marken, mens en stjerne, der er faldet ned fra himlen, banker på døren. Alligevel slutter sangen ikke med en flugt eller en løsning. Fortælleren venter på kajen i en stjerneløs nat og siger: „Мы в самом начале“ [vi er helt i begyndelsen]. Det er en morsom og mørk vending: Efter alle de ødelagte ting er rejsen måske først lige startet.