Cauchemars znamená 'noční můry'. Je to silné slovo, které se v písních neobjevuje každý den a dodává textu dramatický nádech.
Angèle ho používá k vyjádření obavy z rozdělení Belgie kvůli jazykovým rozdílům, což by pro ni bylo tou nejhorší noční můrou. Toto slovo zdůrazňuje její hluboké citové pouto k Bruselu a její obavy o budoucnost země.
Angèle zpívá o Bruselu jako o městě, které nemusí mít mrakodrapy New Yorku, Seinu ani pověst „města lásky“, aby bylo její. Přiznává mu šedé nebe, déšť a dlouhé zimní měsíce, ale hned přidává obrázek, který všechno obrátí: po bouřce si lidé dají pivo a začnou slavit. Opakované „Bruxelles, je t’aime“ [Bruseli, miluji tě] a „Tu m’avais manqué“ [Chyběl jsi mi] zní jako jednoduché, upřímné vyznání po návratu domů. Když ji volá Paříž, právě bruselský déšť a zatažená obloha jí připomínají, kam patří. Zmiňuje konkrétní části města, například Les Marolles, Flagey, Saint-Gilles a Laeken, takže její láska není k abstraktnímu symbolu, ale k ulicím a místům, která zná.
Píseň má také belgický rozměr. Angèle nechce, aby se lidé někdy museli rozdělit podle jazyka, protože své nejhezčí příběhy prožila francouzsky i vlámsky. V závěru přepne do vlámštiny: „Laat me het zeggen in het Vlaams“ [Dovol mi to říct vlámsky] a „Dank je Brussel“ [Děkuji ti, Brusel]. Je to milé i trochu politické gesto: Brusel v písni patří oběma jazykům. A když Angèle prohlásí „T’es la plus belle“ [Jsi nejkrásnější], vůbec se nesnaží být skromná. Právě v tom je kouzlo skladby: svět může obdivovat Paříž a New York, ale pro ni je nejhezčí město to, kam se chce vracet.