Полнеба doslova znamená „půl nebe“. Je to složené slovo, které se v ruštině často používá k vyjádření části něčeho, a v tomto kontextu vytváří velmi vizuální a poetický obraz.
Ve skladbě Zemfiry „Снег“ se objevuje ve spojení „В полнеба гроза“ (Bouře na půl nebe), což evokuje silný a dramatický obraz blížící se bouře, která pokrývá jen část oblohy. Tato fráze dodává textu hloubku a metaforický význam, naznačující, že se blíží něco velkého, ale ještě to není všepohlcující.
V písni „Снег“ („Sníh“) se setkáváme s někým, kdo je zároveň blízko i daleko. Vypravěč říká: „Я вижу тебя, слышу тебя“ [Vidím tě, slyším tě], zatímco druhý člověk k němu běží „по крышам“ [po střechách]. To je krásně filmový obraz, ale také trochu nebezpečný: ten člověk spěchá, protože se bojí, že přijde pozdě. Nad nimi je bouřka přes půl nebe a v životě už je „полжизни назад“ [půl života zpátky]. Čas tu působí rozmazaně, jako by se minulost náhle přiblížila.
Nejzajímavější je čekání na sníh. „Когда снег начнётся“ [Až začne sněžit] se opakuje jako chvíle, na kterou oba čekají, i když píseň neříká, co přesně přinese. Vypravěč chce slyšet tajemství a vědět, kde toho druhého hledat, kdyby sněžení začalo. Pak přijde přímá, skoro odvážná prosba: „Отдай мне своё сердце“ [Dej mi své srdce]. Následuje „Садись, и будем ждать“ [Posaď se a budeme čekat], takže po běhu přes střechy přichází klidné zastavení. Text zůstává útržkovitý, ale právě díky tomu má sníh podobu tajného znamení mezi dvěma lidmi.