Salaud je silné, hovorové francouzské slovo pro „mizera“ nebo „darebáka“. V písni se čas označuje jako un salaud, protože bezohledně plyne a přináší lidem bolest a smutek.
Je to zapamatovatelný výraz s výrazným emočním nábojem, který působí mnohem ostřeji než neutrální slovo pro „špatného člověka“.
Carla Bruni tu zpívá o zprávě z druhé ruky, která jí nedá spát. Okolí jí pořád opakuje, že naše životy nemají velkou cenu a že čas je „salaud“ (parchant), který si z našich smutků šije kabáty. A pak přijde refrén: „quelqu'un m'a dit“ (někdo mi řekl), že ji ten, koho má ráda, pořád miluje.
Celé kouzlo je v tom, jak nejistá ta zpráva je. Neví, kdo jí to řekl, bylo pozdě v noci a pamatuje si jen hlas, ne tvář. Zpívá to skoro šeptem nad jednou kytarou, takže píseň zní jako někdo, kdo se bojí doufat, a přesto se znovu ptá: „Serait-ce possible alors?“ (Bylo by to tedy možné?)