Castiço je zajímavé slovo, které se doslova překládá jako „čistokrevný“ nebo „ryzí“, často se používá pro něco, co je typické pro dané místo nebo kulturu.
V kontextu písně, kde se zpívá „o meu fado é castiço, é mestiço“ (můj osud je ryzí, je míšený), se slovo castiço používá k vyjádření hluboké, autentické portugalské identity, která je zároveň ovlivněna mnoha různými vlivy. Je to slovo, které krásně vystihuje komplexnost a bohatství kulturního dědictví.
„Quem me vê não sabe bem / De verdade quem eu sou“ [Kdo se na mě dívá, vlastně dobře neví, kdo opravdu jsem]. Píseň Os Quatro E Meia s Luís Trigacheirem se potom vydává po rodinné stopě: v pohledu vypravěče je pohled jeho matky, v jeho chování je otec a za otcem stojí další otcové. Není tedy pouze kopií rodičů. „Sou um pouco da essência de tanta gente“ [Jsem trochu podstaty tolika lidí] říká s milou přímostí, že člověk si v sobě nese mnoho předků, jejich povahy i způsob života.
Nejzajímavější je obraz předka, který putoval „de terra em terra e guerra em guerra“ [z kraje do kraje a z války do války] a přestože vypravěče nikdy nemusel znát, „sem querer me moldou“ [nechtěně mě utvářel]. Slovo „fado“ zde znamená jeho osud i životní úděl. Když o něm zpívá jako o něčem „castiço, mestiço“ [původním, tradičním a zároveň smíšeném], přijímá směs různých kořenů jako vlastní podobu. A opakované „Tal como era o meu avô“ [Stejně jako byl můj dědeček] zní skoro jako rodinné přiznání: podívej se na mě a uvidíš mnohem delší příběh než jen mě samotného.