Aggrovigliare znamená 'zamotat se' nebo 'zaplést se'. Je to zajímavé slovo, které se v běžných písních často nevyskytuje a evokuje pocit komplikovanosti.
V textu písně se zpívá: "Certi fili del discorso si possono aggrovigliare" (Některé nitky rozhovoru se mohou zamotat). Zde se používá metaforicky k popisu toho, jak se myšlenky nebo konverzace mohou stát složitými a nejasnými, což dodává textu hloubku a poetiku.
„Menomale che c’è il mare“ znamená „Naštěstí je tu moře“ a právě moře je v písni skvělým únikem od zamotaných myšlenek. Mezi „volersi“ a „tollerarsi“ je podle vypravěče velký rozdíl: někoho chtít a někoho jen snášet není totéž. Když se myšlenky začnou plést, moře je odnese, „a mischiarsi con il cielo“ [aby se smíchaly s nebem] a už se nevrátily. Líbí se mi ten nápad, že stačí otevřené oči a místo, kde spolu můžete sedět: poblíž pískají rybáři a člověk si zazpívá jednoduché „la-la-la-la-la“. V písni to není složitý návod, spíš uklidňující pokyn: zpívej a všechno se „risolverà in un attimo“ [vyřeší v jediném okamžiku].
Ve druhé části se moře mění v obraz opravdové opory. Kdo tě má rád, zná tvoje slabá místa, ale nedotýká se jich, když by to bolelo. Když „affondi a prua“ [se potápíš na přídi], druhý člověk se vyváží na zádi a drží tě nad vodou. Nemusíte být stejní, abyste si pomáhali. A možná právě proto působí refrén tak lehce: místo dalšího rozebírání problémů přichází pískání rybářů, pobřeží, společné sezení a zpěv. Olly s JVLI tu stavějí vedle sebe zamotané vztahy a velmi konkrétní obraz moře, které odnese starosti někam, odkud se už nevracejí.