Solfège je francouzský termín pro solfeggio, což je systém výuky hudby, který se zaměřuje na čtení not a sluchovou výchovu. Je to poměrně neobvyklé slovo, které se v běžných písních často nevyskytuje.
V kontextu písně Edith Piaf "Padam, Padam" je toto slovo použito metaforicky. Zpěvačka říká: "J'en ai tout un solfège sur cet air qui bat" (Mám celou hudební nauku o této melodii, která bije). Tím naznačuje, že má v sobě nashromážděnou celou "teorii" nebo "kompozici" smutku a vzpomínek, které se k této melodii vážou, jako by její život byl hudební skladba plná bolesti.
Znáte ten pocit, kdy vám v hlavě uvízne melodie a odmítá zmizet? Francouzská šansoniérka Édith Piaf v tomhle kousku řeší přesně takového hudebního vetřelce, který ji dohání k šílenství: „Cet air qui m'obsède jour et nuit“ (Tahle melodie, co mě posedla dnem i nocí). Nejde ale o obyčejnou písničku z rádia. Rytmické „Padam, padam, padam“ v textu funguje jako bušící srdce i neúnavný pronásledovatel, který na ni ukazuje prstem a nutí ji vzpomínat na staré lásky. Piaf si stěžuje, že melodie mluví dřív než ona sama a překřikuje její vlastní hlas. Ať odbočí kamkoliv, potká tenhle nápěv přímo za rohem ulice.
Při poslechu si všimněte, jak vtipně i hořce popisuje minulá vzplanutí. Mluví o „je t'aime de quatorze juillet“ (miluji tě ze čtrnáctého července), což odkazuje na francouzský státní svátek dobytí Bastily, kdy se po celé zemi tančí v ulicích a lidé se snadno zamilují jen na jednu jedinou noc. Všechny ty sliby věrnosti pak shazuje jako „toujours qu'on achète au rabais“ (navždy, která se kupují ve slevě). Celá minulost kolem ní pochoduje a melodie jí nedá vydechnout: tluče jako „un coeur de bois“ (dřevěné srdce), bez kapky soucitu k tomu, že by si člověk rád nechal nějaký ten smutek na později.