Gibała je hovorový tvar slovesa gibać się, tedy „viklat se“ nebo „houpat se“. V písni se používá v obrazu rakve, která se při spouštění do hrobu nemá viklat, což tomuto neobvyklému slovu dodává výrazný a zapamatovatelný kontext.
„My grabarze“ znamená „My hrobníci“ a píseň si z tohoto povolání dělá černě vtipnou, přehnaně sebejistou hymnu. Hrobníci přicházejí „gdy ci nic nie działa“ [když ti nic nefunguje], tedy když už člověk nehýbe tělem, které dostal od maminky v genech. Opakující se „To jest ta zimna krew“ [To je ta studená krev] a „To jest nasz cmentarny cech“ [To je náš hřbitovní cech] představují hrobníky jako lidi s chladnou hlavou, kteří přesně vědí, co dělat. Je to schválně přímé a trochu absurdní, zvlášť když se refrén tváří skoro jako pracovní pochod.
Nejzábavnější část si pohrává s pohřebním vozem: hrobníci mají „czarny przerobiony wóz“ [černý upravený vůz], takovou pohřební limuzínu, kterou nikdo nechce, aby ho vezla. Potom vychvalují „solidną jesionkę“ [pevnou jasanovou rakev] a „trumnę drewnianą“ [dřevěnou rakev] jako nejlepší volbu pro přirozený tvar těla. Sloveso „chować“ zde neznamená schovávat věc do skříně, ale pohřbívat člověka. Celý text tak staví na morbidních obrazech, černém humoru a sebechvále hrobníků, kteří mají svůj vlastní cech, vůz i řemeslný postup.