S’égare znamená „zabloudí“, „ztratí se“ nebo přeneseně „se zatoulá“. V písni se výraz „j’ai le cœur qui s’égare“ vztahuje k srdci, které se při pohledu z okna zatoulá na římské cesty a do vzpomínek na Itálii.
Je to poetické a méně běžné sloveso, které krásně vyjadřuje nostalgii i touhu uniknout někam daleko.
Claudio Capéo stojí oběma nohama ve Francii, ale srdce mu pořád utíká do Itálie. Hned první verš to říká na rovinu: „J'ai les deux pieds ici“ (obě nohy mám tady), jenže srdce si mezitím odskočí koupit květiny na římský trh Campo dei Fiori. Porte d'Italie je skutečná brána na jihu Paříže, odkud vede stará silnice Nationale 7 směrem k italské hranici, takže název je vlastně ukazatel cesty domů.
Nejvíc mě baví, jak konkrétní ta nostalgie je. Žádné obecné stýskání, ale seznam: Piazza Navona, zapékané těstoviny, zmrzlina na Piazza del Popolo, projížďky na Vespě a večerní povídání s mámou. Do toho mu harmonika, jeho hlavní nástroj, sama domlouvá: „Ne me laisse pas à l'intérieur“ (nenechávej mě uvnitř). Je to písnička člověka, který žije jinde a nijak se tím netrápí, jen ví, kam ho to pořád táhne.