Доле je vokativ od slova "доля" (dolja), což znamená "osud" nebo "úděl". Je to velmi emotivní a poetické slovo, které se v běžné řeči nepoužívá tak často jako v písních.
V kontextu písně "Доле Моя" (Můj osude) se zpěvák obrací přímo ke svému osudu, což dodává textu hluboký, téměř filozofický rozměr. Vyjadřuje tím smíření, ale i bolest a touhu po lásce, která je s jeho osudem neodmyslitelně spjata.
Píseň začíná obrazem labutí, které mluvčí žene k Dunaji: „Poženu labutě k Dunaji, k vodě“ [Povedu labutě k Dunaji, k vodě]. Labutě se unaví plaváním a oči se mezitím „naplakaly“ [vyplakaly mnoho slz]. Krátké zvolání „Ó, můj osude“ se vrací jako refrén a dává každému obrazu osobní váhu. Dunaj tu není vysvětlený jako konkrétní příběh, spíš je to vzdálená voda, proti které se dá těžko plout.
Stejně těžká je cesta mladé ženy bez milovaného: „Těžko je tobě, mladá, když jdeš bez milého.“ Přesto píseň nekončí zoufalstvím. Mluvčí věří, že se milovaný člověk neztratí navždy: „Vím, že bloudíš, ale najdeš cestu, hvězda tě ke mně přivede.“ A pak přijde až odzbrojující slib: „Vím, že mě miluješ a přijdeš, a já už tě nepustím.“ Po slzách tedy zůstává čekání, víra a trochu majetnické odhodlanosti. Návrat k labutím a Dunaji na konci působí jako návrat k prvnímu obrazu, jen teď už v něm slyšíme i příslib shledání.