Fjällhöga je složené slovo, které doslova znamená „vysoká jako hora“ nebo „s vysokými horami“. Je to popisné přídavné jméno, které se v běžné konverzaci nevyskytuje tak často jako jiná slova.
V kontextu písně „Du Gamla, Du Fria“ se používá k popisu Švédska jako „Du fjällhöga nord“ (Ty vysokohorský sever), což evokuje majestátní a drsnou krásu švédské krajiny. Je to silné a poetické slovo, které zdůrazňuje přírodní bohatství země.
Píseň je láskyplným pozdravem Švédsku. Hned na začátku ho oslovuje jako „Du gamla, Du fria“ [Ty staré, ty svobodné] a „Du fjällhöga nord“ [Ty hornatý, vysoký severe]. Země tu není popsaná přes města nebo konkrétní události, ale přes přírodu: je „tysta“ [tichá], „glädjerika“ [radostná] a „sköna“ [krásná], má slunce, oblohu a zelené louky. Obrat „vänaste land uppå jord“ znamená „nejmilejší země na zemi“, takže vypravěč mluví ke Švédsku skoro jako k někomu blízkému.
Ve druhé části se objevují vzpomínky na „fornstora dar“ [velké dávné časy], kdy bylo jméno země ctěné a „flög över jorden“ [letělo světem]. Text ale nevypráví konkrétní historický příběh. Je přímý a velmi oddaný: „Jag vill leva, jag vill dö / I Sverige“ [Chci žít, chci zemřít / ve Švédsku]. Právě tohle opakování dává písni jednoduchý, pevný střed: domov není jen místo s krásnou přírodou, ale země, ke které se mluvčí hlásí celým životem.