Pohjola je poetický a mytologický název pro severní země, zejména Finsko. V kontextu písně odkazuje na drsnou, ale milovanou domovinu Finů.
Slovo evokuje obrazy chladné, ale krásné krajiny a houževnatosti lidí, kteří tam žijí. Je to klíčové slovo, které vystihuje podstatu finské identity a hrdosti, o níž píseň vypráví.
„Pohjola“ znamená severní země a píseň si z Finska dělá láskyplnou, trochu drzou legraci. Začíná obrazem bažiny, motyky a nekonečné severní roviny: „Aluks oli suo, kuokka Jussi“ [Nejdřív tu byla bažina a Jussi s motykou]. Finové jsou tu lidé z jalovce, kteří se před přesilou nevzdají domova, i když tajně sní o životě ve Španělsku. Ani výhra v loterii člověka úplně nezmění: břízy v Turku jsou pořád ze stejného dřeva. „Se on siunaus kirous“ [Je to požehnání i prokletí] shrnuje vztah k vlasti: léto se proklíná, zimní tma také, ale po cestě na jih se člověk stejně vrací domů.
Humor je velmi konkrétní a suchý. Mrazem se vypravěč nebojí, protože „Ei se pysty mun Corollaan“ [Na mou Corollu nemůže], a když lidé spadnou, zase vstanou. Čekají ve tmě na léto, slaví juhannus, finský svátek slunovratu, klidně v plískanici, a tvrdí, že je baví sledovat frontu lidí při podávání rukou. Píseň spojuje tvrdohlavost, saunu, sisu neboli vytrvalost, kapelu Popeda, nadávky, alkohol a poctivě odvedenou práci. Výsledkem není idealizované Finsko, ale země, kde je „rujo kaunista“ [ošklivé krásné] a kde se člověk může smát vlastnímu chladu, tmě i šílenému nápadu žít tak daleko na severu.