Brame je méně časté, ale velmi poetické slovo, které se překládá jako „touhy“ nebo „přání“.
Ve spojení „donna delle mie brame“ (žena mých tužeb) se jedná o klasické italské rčení, které odkazuje na ideální ženu, po které muž touží. Je to krásný a romantický způsob, jak vyjádřit hlubokou touhu a obdiv, a v kontextu písně dodává textu zvláštní nádech.
V písni se člověk pořád ptá: „Cosa devo fare?“ [Co mám dělat?] O radu žádá zrcadlo přání, kartu věštce, skleněnou kouli i hvězdy. Chce vědět, jestli má vstát, nebo ještě odpočívat, jestli může věřit přátelům, zda má pokračovat dál a jestli se ztracené věci mohou vrátit. Je na tom něco legračně zoufalého: i skleněná koule má rozhodnout, zda bude v sobotu slunečno a půjde se na pláž. Každý obraz přináší jiného rádce, ale žádný nedává jasnou odpověď.
Postupně se otázky přesunou od osudu k jedné konkrétní osobě. „Donna delle mie brame“ [Ženo mých tužeb] zní jako trochu přehnané, teatrální oslovení, ale hned nato přichází přímá prosba: „Forse solo tu mi puoi aiutare“ [Možná mi můžeš pomoct jen ty]. Po oslovení zrcadla, karty, koule a hvězd zůstává právě ona: „Che cosa devo fare con te?“ [Co mám dělat s tebou?] Opakování této věty na konci působí jako otázka, která se stále vrací, protože tentokrát nejde o počasí ani o budoucnost, ale o vztah.